Cena za vysokou snášku

Základním předpokladem úspěchu každého živočišného druhu je schopnost se rozmnožovat. Pokud se druh nedokáže reprodukovat, dříve či později zanikne. Reprodukce je tedy nejen biologickou nutností, ale samotnou podstatou přežití.

Cíleným šlechtěním jsme však u některých druhů zvířat, jejich plemen a linií dosáhli stavu, kdy tato základní schopnost přestává být samozřejmostí. Ne proto, že by zvířata nebyla fyzicky schopná klást vejce nebo rodit mláďata, ale proto, že ztratila přirozené chování, které k úspěšné reprodukci neoddělitelně patří.

Produkce na úkor reprodukce

Drůbež se rozmnožuje prostřednictvím vajec, ze kterých se po inkubaci líhnou mláďata. Inkubace může probíhat dvěma způsoby. Buď uměle, v líhních, nebo přirozeně – pod kvočnou. A právě zde se dostáváme k zásadnímu problému.

Jakmile totiž začně slepice začne kvokat, její produkce vajec se zastaví. Po celou dobu inkubace, která u kura domácího trvá přibližně jednadvacet dní, nosnice žádná vejce nesnáší. Z biologického hlediska je to zcela logické. Dochází ke změně hormonální aktivity, především ke zvýšenému vyplavování prolaktinu, hormonu zodpovědného za rodičovské chování a potlačení další snášky. Současně se slepici mírně zvyšuje tělesná teplota, aby byla schopna vejce efektivně zahřívat. Organismus se tak plně přepíná z produkce vajec na inkubaci. V jistém, nadsazeném slova smyslu lze toto období přirovnat k jakési formě „těhotenství“, kdy je veškerá energie směřována k úspěšnému odchovu potomstva, nikoli k další produkci – tedy snášce vajec.

Kvokání jako překážka výkonu

Jak je zmíněno výše, během kvokání a v brzké době odchovu se snáška zcela zastavuje, a to je prolbém! V okamžiku, kdy jsme začali od slepic požadovat extrémně vysokou snášku, se přirozený pud kvokání stal nežádoucím. Pokud má nosnice snést až tři sta vajec ročně, není zde prostor na několikatýdenní přerušení produkce kvůli kvokání.

Pud kvokání, tedy pud sezení na vejcích, proto začal ze šlechtění postupně mizet. Nejprve u lehkých nosných plemen, jako jsou vlaška nebo leghornka, kde byla vyšší snáška upřednostněna před pudem kvokavosti. U moderních vysokoužitkových hybridů je pak tento pud prakticky vymýcen.

V drobnochovu se sice může stát, že i hybridní nosnice na vejce zasedne a dokonce odvodí kuřata, z hlediska četnosti jde však spíše o výjimku. Častější je situace, kdy ke kvokání nedojde vůbec, nebo slepici po několika dnech přejde a inkubace se přeruší.

Jsou vysokoužitkové nosnice ještě soběstačné?

Zde se nabízí zajímavá, byť čistě hypotetická otázka. Pokud bychom vysokoužitkové nosnice uměle nelíhli, byly by schopné dlouhodobě vlastní reprodukce? Dokázaly by pravidelně vysedět a odchovat kuřata bez zásahu člověka? Nebo by jejich linie bez umělých líhní během několika generací zanikly?

Moderní chov drůbeže je tak do značné míry závislý na technologiích a lidském řízení reprodukce. To, co jsme získali v podobě extrémní snášky, jsme částečně zaplatili ztrátou přirozených instinktů. A právě zde se ukazuje, že vysoká užitkovost má svou cenu – cenu, která není na první pohled vidět, ale o to zásadnější je.