Od domestikace k modernímu šlechtění: jak se z divokého kura stala vysoce užitková slepice

Celé lidstvo se dostalo tam, kde dnes je, díky jedné zásadní věci – domestikaci. Bez ní bychom neměli zemědělství ani trvalá sídla, která umožnila vznik civilizace v její dnešní podobě. Domestikovat lze jak rostliny, tak zvířata, a když se dnes podíváme na jejich moderní, často vysoce vyšlechtěné podoby, nabízí se otázka: víme vůbec, jak vypadaly jejich původní formy?

Prapředek kura domácího

U kura domácího je nejčastěji jako prapředek uváděn kur bankivský. Dnešní poznatky ale naznačují, že domestikace neproběhla z jednoho jediného zdroje. Je vysoce pravděpodobné, že se na ní podílelo více populací divokých kurů z oblasti jihovýchodní Asie. Kur bankivský přitom není žádný vyhynulý relikt minulosti. Žije dodnes ve volné přírodě, především v oblastech Thajska, Vietnamu, Laosu, Myanmaru, Malajsie nebo Indonésie. Obývá okraje lesů, křovinaté porosty a zemědělskou krajinu, je plachý, velmi ostražitý a na rozdíl od domácích slepic také výborně létá.

Přirozená snáška divoké slepice

Kur bankivský nesnáší vejce nepřetržitě po celý rok, jak jsme zvyklí u moderních nosnic. Snáší přibližně čtyři až devět vajec na jednu snášku, přičemž vyšší počet ani není prakticky možný (slepice kura bankivského více vajec neobsedne). Tento způsob rozmnožování je zcela přirozený. Cílem divokého zvířete totiž není vysoká produkce, ale pouhé rozmnožování a zachování druhu. Jakákoli nadprodukce (v případě drůbeže vajec, u přežvýkavců například mléka) je čistý lidský kalkul a využití potencionálu zvířat.

Od domestikace ke šlechtění

Proces domestikace a šlechtění spolu úzce souvisí. Zpočátku si lidé vybírali jedince k ochočení vhodná, tedy ty s klidnějším temperamentem a nižší mírou agresivity.  Tento proces trval desítky, spíše stovky let. Jakmile ale byla zvířata skutečně domestikována, začal cílený výběr. Do dalšího chovu se nechávali jedinci větší, s lepší snáškou, lepším osvalením nebo zajímavým zbarvením. Tento princip funguje dodnes. Málokdo si například ponechá do chovu zlou ramlici (samici králíka). Naopak si vybere tu klidnou, která dává početné vrhy a je dobrou matkou.

Genetika a skok v užitkovosti

Zásadní zlom přišel v posledních desetiletích s rozvojem genetiky a moderního šlechtitelství. Pokud bychom nahlédli do odborných publikací z poloviny minulého století, zjistili bychom, že nosnice se snáškou kolem sto padesáti vajec ročně byla považována za vysoce výkonnou. Často šlo o tradiční, rustikální nosná plemena, jako je vlaška nebo minorka. Z některých těchto linií se však během několika málo dekád podařilo vyšlechtit zvířata s téměř maximální snáškou, která se dnes běžně pohybuje okolo tří set vajec za rok.

Výhoda pro člověka, odpovědnost pro chovatele

Je důležité si uvědomit, že tento posun v užitkovosti nevznikl náhodou. Je výsledkem dlouhodobé snahy člověka získat ze zvířat co největší užitek. Dávný, dodnes žijící předek kura domácího si vystačí se snáškou 10 vajec za rok. Jeho dnešní potomci se však díky lidskému zásahu dostali na hodnoty, které v přírodě nemají obdoby a které by bez cíleného šlechtění nikdy neexistovaly. Zvířata jsme přizpůsobili svým potřebám, svému tempu i svým očekáváním. Otázkou zůstává, zda si tuto skutečnost plně uvědomujeme. A zda spolu s tím, co jsme díky šlechtění a genetice získali, přijímáme i odpovědnost za to, jak s těmito zvířaty zacházíme a jaké podmínky jim dokážeme vytvořit.